Kurátorský text k výstavě Gwénaël Morice. Rozbal Obal

Umělá hmota proměňovala v průběhu posledního století svůj symbolický status. Tento experimentální materiál nejprve nadchl předválečnou avantgardu, která v něm již od třicátých let dvacátého století viděla netušené možnosti multiplikace a zlevnění předmětů denní spotřeby.  Snili o vesele barevném nábytku či čajovém servisu lisovaném z plastů, jmenujme například architekty Ladislava Žáka nebo Josefa Havlíčka. S umělými hmotami byla spojována sociální utopie všeobecného blahobytu…. Po válce se vize avantgardy začaly naplňovat, plasty pronikaly hlouběji a šířeji do běžného života a v šedesátých letech umělohmotné utopie vyvrcholily v očekávání radostné kosmické budoucnosti…  Plastic People of the Universe. Ropná krize sedmdesátých let umělohmotnou euforii zchladila stejně jako ekologické důsledky obtížně recyklovatelných plastů a jejich negativní dopad na lidské zdraví.

Dnes jsou objekty z umělé hmoty jakýmsi mediálním symbolem environmentální apokalypsy. Obrazy panenského mořského pobřeží s chuchvalci plastů, které vyvrhl mořský příboj nebo varovné statistiky o množství umělé hmoty v organismech mořských živočichů…. Umělá hmota se stala až mediálním kritickým klišé pro konzumní, přesycenou společnost, společnost nadbytku, plýtvání a odpadků.

Přesto mezi námi stále žijí vizionáři, kteří dávají odhozeným umělohmotným předmětům nový život. Gwénaël Morice z použitých obalů čisticích prostředků, pracích prášků a dalších domácích detergentů jednoduše, pomocí nože vytváří veselé objekty určené k hraní, sám je nazývá hračkami. Jeho objekty jsou smontovány na principu avantgardní techniky asambláže. Základním konstrukčním prvkem je zátka, která umožnuje dynamický pohyb a často je skrytá jako vnitřní mechanismus. Gwénaëlovy objekty jsou perfektně vyrobené, takže se snadno můžeme domnívat, že jsou vylisované z jednoho kusu a nikoliv sestrojené s nesourodých částí vyhozených obalů…. 

Gwénaëlova aktivita je podobná snahám raných avantgard, kterým se protivila nostalgie a které viděly potenciál tam, kde ho ostatní nevidí. Dnes, kdy umělá hmota ztratila auru vznešenosti, Gwénaël Morice ji opět nalézá. Z objektů vytváří malé environmenty, radostné umělé ráje. Veselé prostředí, optimistické situace. Jak sám říká, jeho materiály jsou určeny k setkávání a jeho objekty také… Ve zdejším kontextu připomíná aktivita Gwénaëla Morice objekty Františka Skály nebo PET- ART  Veroniky Richterové. U Gwénaëla jde ale trochu o něco jiného. Jeho tatínek byl popelář a on sám tak odjakživa inklinoval k použitým, vyhozeným předmětům nebo materiálům stejně jako k hledání podstatných hodnot. Je nadaný silnou transcendentální představivostí, která pracuje s časem. Objekt z umělé hmoty je pro něho totiž prostředkem setkávání s dalšími lidmi, v dlouhodobém procesu. Tvoření objektu začíná už sběrem, shromažďováním, výměnou umělohmotného materiálu mezi lidmi, ať je to milovník nejlevnějšího vína, který mu dodává pytle zátek nebo spolupráce s charitativní organizací, která pomáhá handicapovaným… Stejně tak Gwénaëla Morice zajímá i další sdílení jeho objektů, ať už ve školách nebo v chráněných dílnách. Sociální užitečnost v čase je to, co Gwénaëla zajímá na jeho objektech nejvíc.Objekty tak „transcendují“ do setkávání s lidmi, do obnovy lidské pospolitosti a sounáležitosti. Tento moment je asi nejdůležitější charakteristikou Gwénaëlových participativních projektů.

V sedmdesátých letech se předmětný svět nazýval „druhá příroda“. Jako by totiž věci nebyly výsledkem lidské práce a součinnosti, ale automaticky padaly z nebe, zahlcujíce nás jako průtrž mračen. Věci na regálech nákupních center, „němé, poslušné, přízračné“ podle Baudrillarda, zároveň věci odcizené a odlidštěné, a velmi málo užitečné. I my dnes málokdy spojujeme věci s lidmi, jako kdyby vznikly coby magický přírodní úkaz bez lidského přičinění.

Gwénaël přirovnává svoji práci ke svém sousedovi, zahradníkovi. Ten nekupuje semena, ale pěstuje si je sám a ty které nemá, vyměňuje s ostatními. Dává věcem a procesům jejich přirozený řád a čas. Také o sobě Gwénaël Morice říká, že kultivuje pomalost. Dává věcem, lidem a dějům čas a místo, které jim náleží. Nic neurychluje.  V konzumní společnosti, odpojené od podstatných hodnot, je jeho postoj blahodárně léčivý, nejen pro ty, s nimiž se skrze své objekty setkává…

Le Corbusier psal o očích, které vidí a očích, které nevidí. Výstava Gwénaëla Morice se koná u příležitosti inaugurace Kotelny, ještě nedávno zchátralé industriální ruiny, jejíž návrat do života si jen málokdo dokázal představit.  Můžeme poděkovat za to, že jsou mezi námi ti, jejichž oči vidí potenciál budoucího ve věcech odhozených, chátrajících, určených k zániku a kteří jsou schopni jim vdechnout nový život…

Iva Knobloch