Rodačka ze severočeského Duchcova byla již v dětství svědkem necitlivých dramatických zásahů do krajiny v okolí města, uhýbajícího těžbě hnědého uhlí. Možná právě tento iniciační moment ovlivnil její vnímání krajiny a zároveň formoval její kritický názor na působení člověka v globálním ekosystému. Dagmar zkoumá pozemskou krajinu zblízka, mezioborově při tom spolupracuje s geology, krajinnými ekology a dalšími specialisty. Krajinou nejčastěji prochází pěšky nebo jezdí vlakem, následně ji vědomě transformuje do umění. Dlouhodobě se zajímá o opuštěná industriální místa s nově vznikajícími biotopy, z nichž čerpá základní materiály, ať již přírodní, či nově, chemickými reakcemi vzniklé pigmenty, uhelný mour, uhelné jíly a jílovce. Není pochyb, že na její práci má silný vliv postindustriální Kladno, ve kterém dlouhodobě žije a působí. Mimoto že se kontinuálně věnuje volné tvorbě, působí jako kurátorka výstav a mezioborových projektů, píše texty a postarala se o maximální zachování pozůstalosti sester Válových v Domě Válovek v Kladně.
"Její kompozice z uhlí a rezavých trubek jsou návratem k principům výrazové úspornosti. Objekt zde ovšem nereprezentuje ani nefetišizuje sebe sama, jak tomu bylo v jeho moderním pojetí, nýbrž odsunuje značnou část významu kamsi ven, mimo výstavní prostor a oznamuje vlastní příslušnost k větším bio-sociálním celkům. Galerie tím ztrácí exkluzivitu, je propojována s veřejným děním a stává se politickou. Nikoliv v avantgardním a manifestačním slova smyslu, jako laboratoř utopických projektů, nýbrž jako připomínka jejich hořkých pozůstatků – neviditelných externalit."[1]
[1] citováno z textu Martina Netočného